Vaší specializací je prenatální diagnostika. Proč jste si obor vybral, čím vás fascinuje?
Tato práce asi nejvíc svědčí mému naturelu. Dá se říct, že jsem se k oboru dostal oklikou, když jsem se nemohl pracovně realizovat na Slovensku. V Hradci Králové jsem pracoval pod vedením špičkového odborníka, díky kterému jsem do oboru pronikl.
Prenatální diagnostika je poměrně mladý obor, extrémně rychle se vyvíjející. Musíte se neustále něco nového učit?
Samozřejmě. Obrovský posun je vidět hlavně v technologiích u genetiky obecně. Oproti ortopedii nebo chirurgii je pokrok brutálně znatelný. V AKESO POLIKLINICE nabízíme našim pacientkám i expertní ultrazvuk nebo již tolikrát vzpomínanou prenatální diagnostiku, kterou rozhodně nenabízí každé zdravotnické zařízení. Učíte se ji i 10 až 15 let. Nechci vyznít arogantně, ale ultrazvuk dělám od roku 2006, takže 17 let. Když se někde stane letecké neštěstí, často se zmiňuje, kolik měl pilot nalétaných hodin. V tomhle slova smyslu, když máte za sebou přibližně 40 000 ultrazvuků, dá se říct…
… že už máte opravdu hodně nalétáno!
Ano, v tomto případě nakoukáno. Vytvoříte si šestý smysl. Nějaký výsledek screeningu se vám nezdá, pošlete ho dál a zachytíte zavčas vadu, i když by mohla lehce utéct. Existuje doporučení sekce ultrazvukové diagnostiky, že superkonziliární ultrazvuk ve 20. týdnu těhotenství má trvat 20 minut. Jsou zařízení, kde trvá 5 minut. I já jej můžu udělat za 3 až 4 minuty, ale odfláknu ho, což nechci. Pro mě je pacient na prvním místě.
V soukromé gynekologické ordinaci, kterou provozujete souběžně s praxí v naší poliklinice, pracujete se svou ženou. Nemáte pocit, že se tak práci ani doma nevyhnete při rozebírání pracovních témat?
Zrovna včera jsem byl s manželkou na lodi na Vltavě a řekl jsem jí o jednom případu. Reagovala, že má pokažený večer, protože nad tím teď bude přemýšlet. Ale já jí to nemohl neříct. Takže ano, práce nám ovlivňuje i soukromý život. Myslím, že i architekti a další profese nezabouchnou za prací dveře po pracovní době.
Vaším koníčkem je freediving, tedy potápění bez dýchacího přístroje, kdy zadržíte dech nabraný nad hladinou. Jak jste se k němu dostal, když v Česku pro něj nemáme zrovna ideální podmínky?
Před takovými sedmi lety jsem objevil freedivingový obchod v Holešovicích a jeho majitele, trenéra a slovenského rekordmana v potápění, všechno v jedné osobě, Martina Zajaca. Zaujalo mě, že freediving, ke kterému mě Martin přitáhl, je výborný způsob, jak si vyčistit hlavu. Já, turbomyš, tohle totiž moc neumím. Neumím takzvaně vypnout. Kvůli pracovnímu nasazení v minulosti a neustálému stresu jsem se dopracoval k hypertenzi. Dobrý kamarád a kardiolog, který na mne dohlíží, mi nabízel, ať to řeším Neurolem (lékem na snížení duševního napětí vč. depresí), a já jsem se rozhodl, že to raději budu řešit freedivingem, a začal jsem chodit na tréninky.
Narodil jste se a žil v dětství v Tunisku, asi máte spoustu zážitků s mořem…
Otec mě brával na člun a viděl jsem třeba létající ryby, které nám do lodě létaly. Byl to zážitek. S oblibou říkám, že freediving jsem dělal už od roku 1969, kdy jsem se narodil. V čase, kdy o něm mezi lidmi ještě nebylo dostatečné povědomí. Voda mě uklidňuje a vždycky jsem ji měl kolem sebe. I když jsem studoval medicínu v Bratislavě, dělal jsem kanoistiku na Dunaji. Bojoval jsem s proudem, cítil jsem sílu vody a to mě bavilo.
Myslela jsem si, že freediving je o adrenalinu, ale když jsem si o tom studovala víc informací, našla jsem, že je to naopak o absolutním uvolnění, blízkém téměř meditaci. Jak to vnímáte vy?
Je to přesný opak adrenalinu. Když jsme byli v Egyptě, kde jsme trénovali hloubkový ponor ve volném moři, měl jsem možnost se zlepšovat. Náš tréninkový bazén v Průhonicích má jen 8 m hloubky. Dosáhl jsem nejdřív do 15, 16 metrů, ale měl jsem pocit, že se trápím. Nešlo mi to. Když jsme pak trénovali v Polsku, vyklidnil jsem si hlavu a najednou jsem byl v 26 metrech, přitom jsem vůbec nechápal jak. Dostal jsem se do nirvány. Chtěl jsem jít dál a hloub, protože jsem měl pocit, že jsem na to najednou přišel. Ale raději jsem vylezl, protože jsem věděl, že bych mohl mít problém s trenérem. Nekončíte dole, ale musíte se ještě vykopat nahoru nad hladinu. Dole vás nečeká žádný výtah. Freediving nemůžete rvát silou. Když to tak děláte, prasknou vám ušní bubínky, způsobíte si poranění plic nebo si natrhnete sval. V hloubce na tělo působí velký tlak, takže musíte být pořádně rozcvičení.
Bolí hloubka?
V tak extrémní hloubce jsem nebyl, abych cítil tlak na hrudníku. Musím ale umět vyrovnávat tlak v uších. Dá se to dělat v menších hloubkách stlačením nosu a protlačením vzduchu k bubínkům, ale freediveři to umí udělat i jinak, například přitlačením jazyka k patru, tzv. Frenzelem.
Co potřebujete za pomůcky pro své potápění? Napadá mě neopren, ploutve a maska. Ještě něco?
V podstatě jste to vyjmenovala. Neopren je potřeba při delším tréninku, protože i v teplé vodě s 28 stupni Celsia dochází k tepelným ztrátám lidského těla. Ploutve na freediving se používají hodně dlouhé, nejlépe karbonové, které vám dávají lepší amplitudu při kopu a lépe vás posouvají. Potom nízkoobjemová maska. Má minimální prostor před očima. Když se potápíte, vyrovnáváte tlak v masce tím, že do ní vydechnete nosem, jinak vám podtlak v ní „vycucne“ oči. Zkoušel jsem i speciální fluidy, tedy brýle, do kterých naberete vodu. Optika je v nich koncipovaná jinak, protože dochází k lomu světla na rozhraní dvou prostředí. K nim potřebujete ještě svorku na nos, jakou používají akvabely. Ještě můžete použít zátěžový pásek. Hlavně nepoužíváte dýchací přístroj. Potápěči s dýchacím přístrojem jsou schopni být pod vodou desítky minut v různých hloubkách. Jen u nich může dojít k potížím, když se jim pokazí mechanika. Nám, freediverům, se nemůže pokazit žádná mechanika, my ji totiž nemáme. Pracujeme jen se svým tělem jako operní zpěvák se svým hlasem.
Berete potápění jako sport, nebo spíš jako meditaci?
Oboje. Je to sport, který se dá dělat i na vrcholové úrovni. Sílu ale nepotřebujete ani tak k ovládání svého těla, jako k práci s dechem. Samozřejmě je to i o sebedisciplíně. Pokud kouříte, jste hlupák, protože toho neudýcháte tolik.
Zmiňoval jste důležitost parťáka. Dá se dělat freediving individuálně, nebo je týmový?
Tréninky jsou týmové, nemůžete si dovolit pronajmout celý bazén. Když jedeme do zahraničí, je to ve skupině. A když se potápíte na lajně (lano vedoucí od hladiny dolů, po kterém se může ručkovat), jste vždycky ve dvou. Je extrémně důležité mít buddyho, tedy někoho, kdo vás hlídá. Často jedete na své limity. Buddy je nahoře u lajny a dívá se se šnorchlem dolů pod hladinu, kdyby se něco stalo. Pak by se za vámi ponořil. Proto jsme museli absolvovat v rámci freedivingové certifikace i takzvané safety, volně přeloženo záchranářské školení. Učíte se vytáhnout z vody člověka, který imituje, že ztratil vědomí. Stane se to většinou při vynořování nahoru, kdy už máte kyslíku málo.
Co je pro vás při freedivingu důležitější? Doba, po kterou vydržíte pod hladinou na jeden nádech, dosažená hloubka, nebo zklidnění mysli?
Člověk musí dávat pozor, aby nešel za rekordy. Pochopil jsem, že čím víc se zklidním, tím lehčeji tu hloubku dám. Když tlačíte na pilu, není vám to k ničemu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nevyzkoušel po padesátce testosteron (anabolický steroid). Chtěl jsem mít lepší výsledky v cyklistice, které se od mládí věnuju. Chtěl jsem se posunout, jenže ve výsledku se to otočí proti vám. Pochopil jsem, že nejde o to, přečůrat tělo. Musíte se naučit poslouchat ho a pochopit.
Cítím správně, že jak freediving, tak sport obecně vás učí pokoře?
Strašně. Když jste v moři, cítíte tu ohromnou sílu. Tam poznáte, že jste nula. Když se vodě nepoddáte, profackuje vás. Láká mě i víc proniknout do meditace. Naučit se odblokovat hlavu, protože ta jede proti vám. Nejen ve vodě.
MUDr. Peter Plevák
Do sedmi let vyrůstal v Tunisku, než se přestěhoval s rodiči do Bratislavy. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Komenského a první pracovní zkušenosti nasbíral ve městech Banská Štiavnica a Galanta. Poté odešel za prací do Čech. V roce 2005 začal pracovat na Gynekologicko-porodnické klinice ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde pronikal do ultrasonografie. Od roku 2016 má vlastní gynekologickou praxi, kterou vede se svou ženou, též lékařkou. Jako expert na prenatální diagnostiku a vrozené vady navázal v roce 2023 užší spolupráci s AKESO POLIKLINIKOU. Je vášnivým cyklistou a v posledních letech i freediverem.
