Co vás k plastické chirurgii přivedlo?
Po promoci na 1. lékařské fakultě v Praze jsem pracoval na chirurgickém oddělení tehdy fakultní nemocnice Pod Petřínem v Praze, kde jsem též získal specializaci ze všeobecné chirurgie. Ta mi nicméně v dalším mém vývoji přišla málo kreativní, a navíc jsem měl osudové štěstí, že jsem v té době potkal pana docenta Radka Vrabce. Byl to skvělý plastický chirurg, který zpočátku se mnou měl nezměrnou trpělivost.
Krátce po revoluci jste dva roky působil v Austrálii. Jak se vám povedlo se tam dostat?
Devadesátá léta byla zajímavou otevřenou dobou, kdy všude znali Václava Havla, takže jsem to měl jako Čechoslovák tak trochu jednodušší. Což mi umožnilo využít příležitosti vycestovat a v mém případě právě až do Jižní Austrálie. Jenže tam úplně nevěděli, co mají od kluka z východní Evropy čekat. Takže jsem do začátku získal pouze tříměsíční stáž v Repatriation General Hospital v Adelaide. Uspět nebylo moc snadné, ale povedlo se mi osvědčit, a nakonec jsem dostal práci na jeden rok. A protože jsem od mládí workoholik, tak jsem ještě sloužil v tamní univerzitní nemocnici Flinders Medical Centre. Druhý rok jsem pak dostal práci tam.
Jak jste na lékařské úrovni zvládal angličtinu?
Potřeboval jsem se rozmluvit a hlavně porozumět, což bylo v prostředí typické „australštiny“ plné zkratek a slangu docela oříšek (smích). Co jsem ale měl u Australanů moc rád, byla ta jejich pohodová mentalita, takže jazykově ke mně všichni byli ze začátku ohromně tolerantní.
Pak přišel návrat do Evropy, ale ještě ne do Čech, je to tak?
Po dvou letech strávených v Jižní Austrálii, jsem jen tak na zkoušku odpověděl na inzerát v British Medical Journalu na pozici plastického chirurga v St. Andrews Centre for Plastic Surgery, prestižní klinice v anglickém hrabství Essex. Vůbec jsem nepočítal s tím, že se mi někdo ozve. Načež týden nato přišla naše sekretářka, že se na mě ptali. Načež mě pozvali na pohovor. Dodnes si myslím, že jsem u konkurzu uspěl před asi desítkou dalších kandidátů díky tomu, že jsem v sobě našel jakýsi vnitřní klid, protože mi tenkrát mi vlastně o nic nešlo – měl jsem totiž stále jisté místo v Adelaide a také v Praze.
Máte za sebou tisíce zákroků. Je při takovém množství snadné si vůbec vybavit ten nejtěžší?
Složitých zákroků byla celá řada a je těžké vypíchnout nějaký konkrétní. Nicméně ty nejtěžší často probíhaly v rámci týmové mezioborové spolupráce například s neurochirurgy, onkologickými chirurgy či specialisty na obličejovou chirurgii. Takové operace mě určitě bavily nejvíce.
O plastické chirurgii říkáte, že je zároveň filozofií a uměním. Můžete to trochu rozvést?
Plastická chirurgie mě uchvátila hlavně z důvodu, že jde o kreativní obor. Každý případ je vždy individuální a pro rutinní postup zde není prostor. Načež u estetické chirurgie se navíc ta chirurgická část dostává až na druhou kolej, protože tu prim hraje především psychosomatická medicína. Jinými slovy, stále té pacientce nějakým způsobem pomáháte, i když nejde o urgentní ohrožení zdraví. Pokaždé si kladu otázku, zda je potřeba zákrok provést. A pokud se jedná o takzvaný zástupný problém – například, že si žena nechá upravit prsa jen proto, že si myslí, že se k ní vrátí manžel – tak neoperuji. V takovém případě vždy radím se zákrokem počkat a nejdříve si vyřešit priority. O to složitější moje práce je, a proto jsem nikdy neoperoval proti své vůli jen z důvodu, že pacientka to tak chtěla. S výsledkem totiž musím být spokojený i já, a sice jak po stránce estetické – preferuji přirozenou krásu – tak i pro dobrý pocit, že jsem jako lékař někomu pomohl zlepšit kvalitu života. Proto je u mě každá konzultace oboustranně nezávazná.
S čím vším za vámi mohou lidé přijít?
Provádím plné spektrum estetických zákroků. Mezi mé oblíbené patří omlazující operace v obličeji – všechny druhy faceliftů u žen. Dále dělám zákroky, které jsou vděčné i z pohledu pacienta, jejichž indikace bývá nejen estetická, ale i zdravotní. Je to například operace povislých víček (blefaroplastika), kdy člověk nevypadá víc unavený, než je, a též se mu hned lépe kouká na svět. Dalším příkladem je zmenšení objemných prsou, kdy úleva od bolesti zad a radost z možnosti pohybu je vždy obrovská.
A co když za vámi naopak přijde pacientka s tím, že chce prsa zvětšit?
Tento zákrok patří mezi velmi populární, má však i svá úskalí. S pacientkou je třeba důkladně probrat, jaká jsou její očekávání a pro koho zákrok vlastně podstupuje, jak jsem už zmínil předtím. Totiž partner se dá většinou vyměnit snáze než implantáty. Pak často bývá předmětem diskuze, že objem prsou není přímo úměrný kráse. Tady je důležité si sebe sama představit za 15 let a jaká zdravotní omezení a rizika jsou se zákrokem spojena. Mým cílem je určitě dosáhnout celoživotní radosti hned na poprvé, a ne aby „nová“ prsa způsobila více problémů a reoperací. Vždy je to tedy otázka psychické pohody. Jinými slovy, krásný život se dá prožít s malými či visacími prsy, stejně tak i s odstátými ušními boltci či jinými kosmetickými „vadami“.
Jaké jsou doby zotavování?
Záleží na konkrétním rozsahu zákroku. Bezprostřední rekonvalescence trvá většinou kolem jednoho týdne, dále jsou pro pacienta do šestého týdne vždy nějaká omezení v každodenním životě. Finální efekt se posuzuje v odstupu více měsíců, zpravidla po vyblednutí jizev.
Drtivá většina vašich pacientek jsou ženy. Chodí za vámi i muži? Pokud ano, s čím hlavně?
Mezi nejpochopitelnější estetické zákroky u mužů patří zmenšení prsou (gynekomastie). Dále vzhledem k současnému trendu stříhání vlasů i operace odstátých ušních boltců a v mé věkově kategorii to bývá blefaroplastika. Tu jsem sám podstoupil a vůbec nelituji. Nicméně na další zákroky se už nechystám (smích).
Co vás přimělo spojit síly se zdravotnickým holdingem AKESO a začít operovat v Rehabilitační nemocnici Beroun?
Na prvním místě byla pro mne vždy bezpečnost pacientů a berounská nemocnice v tomto ohledu nabízí špičkově vybavené pracoviště srovnatelné s prestižními zahraničními klinikami, na kterých jsem působil. Rovněž si vážím toho, že mohu pracovat v kolektivu po boku „nevyhořelých“ zdravotníků, kteří se nesmíří s odpovědí, že něco nejde. Osobně to tedy vnímám jako zajímavý posun v mé kariéře. Pak v areálu nemocnice hned vedle naší české vlajky vlaje ta řecká, která je pro mě osobně symbolem prázdninové pohody a duševní relaxace, takže do práce chodím vlastně odpočívat.
V případě zájmu o konzultaci s MUDr. Krejčou, kontaktujte prosím AKESO POLIKLINIKU v Praze, kde najdete jeho ambulanci.
Plastický chirurg MUDr. Miroslav Krejča, Ph.D.
Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde nyní také vyučuje. V České republice získal postupně atestace z obecné a poté plastické chirurgie. Jako plastický chirurg je řádně registrovaný u Medical Board of South Australia, australského regulativního orgánu odpovědného za dohled nad praxí lékařů. Obdobné licence, a to na úrovni primář a konzultant, drží i v rámci České republiky, Spojeného království a také Irska. Dle jeho slov od práce odpočívá prací, protože jej nesmírně baví a je jeho koníčkem. Ve volném čase se rád věnuje cyklistice, lyžování a vyhledává klid při procházkách v Brdech. Zkušenosti z Austrálie v něm probudily lásku k moři, a tak často zamíří na Sardinii, kde jsou dle jeho slov nejbližší podobné pláže. Žije na okraji Prahy, má tři děti a je podruhé ženatý.
